Ztráta motivace je víc než jen vrtoch
Syndrom vyhoření. Mluví se o něm čím dál častěji. Paradox ale je, že jen málokdo ho pozná, málokdo si ho přizná, málokdo ví, jak s ním pracovat. Stále je to totiž diagnóza jen tak na oko, která se nebere vážně.
Pohromadě
Syndrom vyhoření se podle nejtemnějších statistik týká v České republice zhruba každého pátého člověka. To je poměrně špatný výsledek, který ukazuje na nezdravý stav společnosti a vnímání sebe samého i svého okolí. Dlouho se věřilo, že je to záležitost vrcholových sportovců, lékařů nebo manažerů, ale tyto problémy včetně následné léčby úzkosti mohou postihnout úplně každého bez rozdílu. Nezáleží na společenském postavení, na naditém kontu, na pohlaví nebo věku a zaměstnání. Každý řeší svoje vlastní problémy, má jinak nastavenou hranici pro stres a psychickou bolest, je citlivý, ovlivněný zkušenostmi. Nedá se říct, že člověk, který má na účtu milion korun, je ohrožen strachem víc než ten, co mu před výplatou zbývá sto padesát korun. Oba žijí ve svém vlastním světě a musí bojovat za místo.
Na více frontách
Syndrom vyhoření je především v hlavě. Ta odmítá jakoukoli změnu nebo snahu posunout se kupředu. Všechno je špatně. Nemáte chuť do práce v zaměstnání ani doma, veškeré aktivity vás obtěžují, stejně tak společnost partnera, dětí nebo kolegů a přátel. Do jisté míry za to mohou problémy s koncentrací a soustředěním. Nevidíte světlo na konci tunelu a jen přežíváte. Není to úzkost, není to deprese, není to výmysl. Je to patologický stav, kdy člověk nemá energii pohnout se z místa, protože v tom zkrátka nevidí smysl. Když se ale objeví zvýšená agresivita, úsečnost a neúměrná popudlivost, je třeba zpozornět a vyhledat lékařskou pomoc.
Syndrom vyhoření není jen o psychických symptomech. Bohužel se projevuje i skutečnou bolestí a nepohodlím. Pacient může trpět na pnutí a tepání v hlavě, na nevolnosti, na zácpu, na bolavé klouby a svaly, na narušenou termoregulaci. To celkový stav a schopnost bojovat s potížemi pochopitelně znesnadňuje.